Media
Selection



BREXIT – The no return ticket ( Czech language )
16.03.20 Czech Television, Director: Václav Müller



REGAL HOUSE
25.09.19 ASB
19.08.19 Flowee, Milada Kadeřábková
31.07.19 Idnes
31.07.19 Aktuálně
07.07.19 Czech Radio, Jaromír Marek


EXPATI S ADAMEM GEBRIANEM
21.07.19 Camp, Lecture


HEATHROW GARDEN GATE
10.10.16 Heathrow
Airport


JEŠTED F KLECI
08.05.14 Archiweb.cz


TO ZAS BUDE! PETR ŠTEFEK
12.12.13 Kino Varšava, Liberec
12.12.13 X-Fatul, Liberec



FISHER STREET OSD
02.06.13 Czech Television, Prague, Objektiv
–.03.13 HOK, Crossrail, Design & Access
–.–.13 Crossrail, Places & Spaces
–.–.13 Crossrail, Driving London Development



DIPLOMA THESIS – TERMINÁL HRADEC KRÁLOVÉ
 –.03.06 Fasády, Ostrava
15.11.05 AD Architektura, Praha
11.10.05 Bulletin ČKA, Praha
 –.10.05 Informační servis OA
08.09.05 E-architekt.cz, Praha
17.08.05 Český rozhlas, Hradec Králové
16.08.05 Česká televize, Večerník z Čech
13.08.05 Český rozhlas, Hradec Králové
09.08.05 Nova TV, Praha
09.08.05 Puls TV, Hradec Králové
07.08.05 Hradecké noviny, Hradec Králové
07.08.05 Lidové noviny, Praha
03.08.05 T-UNI, Liberec


25.07.05 Respekt, Praha – Zdeněk Lukeš

Nestavte šmoulí domky

V Praze vypisují sami posluchači Fakulty architektury ČVUT každoročně soutěž o nejlepší studentský projekt, cena se jmenuje Olověný Dušan. Dbají na to, aby jejich práce nehodnotili “domácí” pedagogové, nýbrž osobnosti, které působí mimo jejich učiliště. Letos tak přijali pozvání např. česko-britská architektka Eva Jiřičná , pražský projektant Oldřich Hájek, osloven byl i autor tohoto textu. Hodnocení více než tisícovky prací přineslo porotcům málo radosti: Studenti většinou jen plnili zadání a projektovali bez předběžné analýzy problému. Výsledkem byly často efektní, ale v podstatě nepoužitelné vize. Co je platné, že dům má správně navržené koupelny, když zklamává v tom podstatném: svým pojetím likviduje genia loci lokality ?

Když dva dělají totéž

Zdaleka nejde jen o problém pražské “továrny na architekty”, jak se někdy fakultě přezdívá. V Liberci je škola mnohem menší, studenti tu mají více prostoru pro práci i lepší technické vybavení, situace je však obdobná. Autor článku tu byl letos členem komise, která posuzuje diplomní projekty. Dva z nich byly mimořádné a aspirovaly na nejlepší známku. Přesto tu byl zásadní rozdíl. Stavba prvního studenta nepostrádala architektonické kvality, také provoz a konstrukce byly v pořádku. Vůbec však neřešil jak bude působit v daném prostředí. Učinil tak záměrně – vyšlo by totiž najevo, že jeho projekt je značně předimenzovaný a lokalita ho prostě neunese. Na dotaz proč přijal takové zadání, se tvářil překvapeně: Nenapadlo ho o tom diskutovat, plnil přece školou zadaný úkol. Nad projektem se vedla dlouhá rozprava. Jedni členové komise poukazovali na vysokou profesionalitu provedení, jiní oponovali, že taková práce v podstatě nemá smysl. Opačně se k problému postavil druhý diplomant, který měl navrhnout autobusové nádraží pro jedno velké město. Nakonec se rozhodl zadání nerespektovat, protože nesouhlasil s nesmyslnou koncepcí ( bohužel u nás běžnou ): Obrovské bezútěšné prostranství v centru, které blokují nekonečná stání. Navrhl jiný koncept: terminál přesunul před vlakové nádraží, umístil je pod terén a jeho rozměry minimalizoval, neboť zvolil v jiných zemích běžný systém distribuce autobusů, které navádí dispečer na jediné místo. Nad rámec svých povinností ještě stihl konzultovat svůj systém s příslušnými institucemi a získal jejích podporu. Student tedy odhalil nesmyslnost obvyklého zadání a odmítl je respektovat. Chápal. že neprojektuje jen svůj dům, ale vstupuje do cenného urbanistického prostředí. I nad tímto návrhem se vedla vášnivá diskuse. “Porušil zadání,” hřímali jedni. “Ale jen proto, že bylo nesmyslné, ” oponovali druzí.

Dilema

Také v praxi je samozřejmě architekt často postaven před dilema: přijmout zadání, i když ví, že je špatné, nebo se pokusit vést s investorem dialog a hledat východisko i za cenu, že o zákazníka nakonec může přijít ? Naučí-li se ve škole, že ta druhá cesta je správná, nebude to na škodu. Že to jde, ukazují výsledky ateliéru Ivana Kroupy, nového pedagoga na pražské fakultě, jehož posluchači si odnesli většinu cen z Olověného Dušana: Chytrá témata, pečlivá příprava a nadějná řešení. Jde o to, aby Kroupa a jemu podobní nedopadli jako jeho německý předchůdce.  


DIPLOMA THESIS – Odpojeno Spojeno 2006

29.03.06 Archinet.sk
27.03.06 Archiweb.cz
15.03.06 Český rozhlas – Vltava, Praha
15.03.06 Proculture.cz
08.03.06 Drumandbass.cz
07.03.06 Český rozhlas, Radio Wave, Praha
 –.03.06 Česká televize, Praha, Paskvil
21.02.06 Techno.cz



Z LONDÝNA NAD TEMŽÍ
21.07.05 Reflex, Praha


CZECH THIS OUT
 –.03.05 Moebel.at, Wien
25.03.05 Czechdesign.cz, Praha
17.03.05 Kurier, Vídeň
16.03.05 Czechdesign.cz, Praha
 –.03.05 Klub, Vídeň
12.03.05 TV Media, Vídeň
11.03.05 Kronen Zeitung, Vídeň
10.03.05 News, Vídeň
 –. –.05 Die wichtigsten Hotspots
06.03.05 Grazer Woche, Graz
27.02.05 Český rozhlas, Praha
23.02.05 Nové bydlení, Praha
11.02.05 e-architekt, Praha


NA VANDRU
16.12.04 Reflex, Praha – Jan Zvelebil

Student architektury PETR ŠTEFEK (24) se letos vrátil z ročního studia v ateliéru profesorky Farshid Moussaviové. “Snad největší rozdíl mezi studiem doma a ve Vídni byl v nasazení,” tvrdí. “Každý student z naší skupiny byl pořád pod tlakem. Jen občas jsme z toho polovojenského režimu udělali krok stranou a po půlnoci se někde poblíž Mariahilfer Strasse společně opili. A skoro každý z nás měl alespoň jednou sbalené věci s tím, že už se do školy nevrátí. I já. Naštěstí jsem si to stejně jako ostatní zase rozmyslel.”

JAK NA TO

Možná to začalo už tím, když jsem na architektuře v Liberci získal stipendium na vycestování do Itálie, Rakouska a Slovinska. Podíval jsem se do světa a už tehdy se mi Vídeň jako město dost líbila. Konkrétní obrysy mé studium dostalo, když jsem úspěšně požádal o stipendium Aktion, které uděluje rakouská vláda. Nejde o nějaký výměnný program typu Sokrata a je jedno, ze které jste školy. Musíte jen obhájit sami sebe a svůj záměr. Zdůvodnit, proč chcete studovat právě v Rakousku, a také doložit zájem i schopnosti doporučením z vybrané školy. Vypravil jsem se na ni v předstihu a na příležitost předložit své práce jsem čekal několik dní. Ale vyplatilo se to. Se žádostí jsem uspěl a později při přijímačkách taky.

CO ZA TO

Stipendium, které jsem získal, bylo na půl roku. Představovalo devět set eur měsíčně a z nich si dvě stě osmdesát rovnou nechával organizátor. Za ubytování. Bylo to hodně, ale kdybych odmítl, na ruku by mi tu částku stejně nedali. Druhý semestr, kdy už jsem všechno platil sám, jsem si našel mnohem levnější podnájem. Trh s bydlením ve Vídni funguje skvěle a neregulované ceny jsou nižší než v Praze. Během prázdnin můžete sehnat vlastní pokoj v centru Vídně za sto padesát eur měsíčně. V Praze se za čtyři a půl tisíce vedle Václavského náměstí neubytujete.

Od našeho vstupu do EU musíme za školné v Rakousku platit jako všichni ostatní. Platí se kolem čtyř set eur za semestr. Jídlo v supermarketech stojí plus minus jako u nás, rozhodně už se nevyplatí vozit si ho z domova. Drahé jsou služby včetně dopravy. Druhý půlrok jsem žil z toho, co se mi podařilo ušetřit předtím ze stipendia, něco jsem si půjčil od kamarádů, pomohli mi také rodiče. I když jsem se ale snažil žít velmi skromně, zjistil jsem, že náklady na pobyt se těžko sníží pod pět set eur měsíčně. K nim jsem pak ještě musel připočítat výdaje za letenky a školní exkurze.

DÁLKY ZBLÍZKA

Vídeň nemá kouzlo postupně rostlého města jako historií prodchnutá Praha. Možná právě proto mnohem víc podporuje kulturní současnost a nehrozí jí tolik proměna v turistický Disneyland s levným pivem. Vídeňská radnice například nikoho nenutí k sedlovým střechám, ale zato třeba napomohla ke vtipné proměně problémového okolí magistrály Guertl v atraktivní místo, když prostory pod mosty nabídla umělcům a hudebním klubům, které v Praze naopak ze středu města musely zmizet.

Ve srovnání s Prahou je kultura ve Vídni “víc vidět”. Co jsem tam vnímal jako přirozenou návštěvnost, to by asi pražské galerie považovaly za neohlášenou demonstraci. Příkladem věčně plného muzea budiž třeba Museums Quartier se širokým kunsthistorickým záběrem i sbírkou současného umění. Určitě je to i tím, že prostory vídeňských kulturních stánků jsou víc otevřené životu než u nás. Pod jednou střechou často najdete i nejrůznější obchůdky, nabídky různých kursů a dalších méně vznešených společenských aktivit.

Vídeň je nám blízká. Ve středu města dokonce visí víc vývěsních štítů s českými jmény než třeba v Praze na Příkopech nebo Václavském náměstí. Většinou slyšíte němčinu, když ale sami promluvíte česky, divíte se, kolik lidí okolo se na vás usměje, jako že rozumějí. Samozřejmě – kromě obyvatel z bývalých zemí Rakouska-Uherska tu žijí i další lidé. Z celého světa. Teprve ve chvíli, kdy člověk nasedne do nočního autobusu, si uvědomí, kolika jazyky se v tomhle městě mluví. Polsky, rusky, turecky, arabsky a mnoha dalšími jazyky, které jsem ani nedokázal určit.

Co bylo paradoxní u turistů – návštěvníky z bývalého východního bloku jsem už na dálku poznával podle oblečení západních značek, zatímco hodně místních naopak prožívalo vlnu jakéhosi “Ost-Trendu”. Na oblečení se nosila loga Aeroflot nebo Trabant, jezdilo se na vyleštěných kolech Ukrajina a na plakátové grafice prožíval své znovuzrození náš Igráček.

O ZVYCÍCH A LIDECH

Rakušané, ať už pocházejí odkudkoli, jsou zdvořilejší. Je to detail, ale prosvětlí život. Když jsem si ve Vídni chodil pro housky, rychle jsem si zvykl říci vždy na celý obchod hlasitě: Dobrý den. Doma jsem si to zase odvykl. Lidi na vás koukají, jako že vyrušujete.

Co je podobné, to je byrokracie. I ve Vídni jsem zažil dlouhé čekání a marné prošení úředníka, jestli by se nemohl chopit razítka hned, a ne až za týden. U nás se neochota byrokracie často odůvodňuje čtyřiceti lety komunismu, ale proč potom ta podoba. Podle mě je to dané spíš společnou rakousko-uherskou tradicí.

V učebnicích o urbanismu Vídně se dozvíte, že přistěhovalci z okolních zemí, jako třeba Češi, Slováci a Maďaři, obvykle vykonávali méně kvalifikovanou práci na předměstích. Ve chvíli, kdy ale tito lidé něčeho dosáhli, už jsou v podobných knihách slavnými rakouskými vynálezci, architekty nebo skladateli. Zmiňované knihy jsou ovšem staré. Mezi mými spolužáky už se národnost moc neřešila. Snad jen, když se rýsovala možnost ochutnat cizí kuchyni nebo když náš tým porazil Německo ve fotbale. Lehce vyčítavý podtón jsem zaznamenal jedinkrát. Když jsem se zeptal, jestli je tam také zvykem, že si studenti v nouzi přivydělávají nárazovou nekvalifikovanou výpomocí, hlídáním parkovišť, brigádou ve skladu, na poště a podobně. “Copak můžeme?” zněla odpověď. “Tam jste všude vy.”

Pokud jde o výuku, přístup byl spíš anglosaský. Věcný a neformální. A probíhala v angličtině, takže ani nebylo znát, kdo je místní a kdo přespolní. Tím spíš, že mezi mými spolužáky byla polovina lidí, jejichž rodiny přišly do Rakouska odjinud, asistenti byli Španělé a vedoucí ateliéru – Britka íránského původu – za námi létala z Londýna.

Navzdory vedení “na dálku” panovala v ateliéru velmi tvrdá disciplína a vražedné tempo. S výjimkou neděle jsme byli ve škole každý den od devíti ráno až do půlnoci. Nový pro mě byl i způsob práce. Nešlo o tvorbu funkčních a estetických projektů pro zadané místo a účel. Místo toho jsme měli za úkol překonat určitá typologická dogmata. Vyzkoušet třeba, co udělá s domem, když budou všechny podlahy šikmé. Dostat do všech prostorů světlo. Vymyslet nádraží pro rychlovlaky, kterým bude procházet ulice. Zpočátku jsem z toho byl trochu bezradný. Pak jsem ale ocenil, že podobné úkoly člověka inspirují víc než snaha o dokonalost jako pouhé opakování vyzkoušeného.

ZTRÁTY A NÁLEZY

Úžasným zážitkem pro mě byla sama Vídeň. Tolik vlivů namíchaných v jednom prostoru. A škola – to byl jeden podnětný zážitek za druhým. Pokud získám dost prostředků, chtěl bych se tam vrátit a studium dokončit.

Pobyt ve Vídni bych přirovnal k návštěvě zahrady vašeho souseda. Pokud ho nezačnete přesvědčovat, že ta vaše je stejně lepší, můžete se od něj mnoho naučit. Já se chtěl poměřit s jiným prostředím se všemi důsledky a bohatě se mi to splnilo. Uvědomil jsem si, jak hrozně blízko je svět, který neznám, a jak hodně jsme mu vzdáleni. Poznal jsem, jak se může s vývojem hodnot přetechnizované společnosti měnit i pojetí architektury, a měl možnost hledat odpovědi na problémy, které si u nás teprve vytváříme.

TIP

Většina slev na cestování vlakem se každé dva měsíce mění, takže doporučuji informovat se na přesné ceny přímo na Českých drahách. Zřejmě se však stále vyplácí kupovat rozdělené jízdenky. U nás jen na hranice s Rakouskem a tam pak další do Vídně. Ušetříte i v opačném směru.

Milovníkům kultury se vyplatí navštívit Vídeň 26. října, kdy probíhají rakouské státní oslavy a všechny galerie i muzea jsou přístupné zdarma. Proto tam také míří spousta hromadných zájezdů a Vídeň je zaplavena “našinci”. Sama oslava díky tomu nabízí zvláštní zážitek. Před palácem Hofburg probíhá přehlídka rakouských zbraní, pochodují rakouské jednotky, na nebi přelétávají rakouské stíhačky. A dole stojí dav Čechů, Moraváků a Slováků, co si to všechno fotografují. A pomalu nikdo z diváků nemluví německy.  



VZORKY EXHIBITION
 –.05.03 Ideon.cz
24.05.03 MF Dnes, Liberec
21.05.03 Liberecký den, Liberec
22.05.03 Právo, Liberec
20.05.03 RTM Televize
10.06.03 Neviditelnypes.cz


SÝPKA
 –.03.03 Česká Televize, Praha
18.03.03 Neviditelnypes.cz


HIDING SPACE
20.06.99 FA TU Liberec
–.04.00 National Gallery Prague, The Trade Fair Palace



TABLO
06.05.98 MF Dnes, Hradec Králové



CATALOGUES
 –.09.04 03/04 yearbook, Vídeň
 –.03.05 Czech This Out, Praha
 –.09.05 Přehl. dipl. prací, Praha
 –.03.06 Odpojeno Spojeno 2006, Praha
 –.07.06 F+P Graduate Show 2006, Londýn
 –. –.06 Deset let fakulty architektury, Liberec
 –. –.08 Foster 40, Londýn  

>>
CV
Resume